O seznámení se sebou

Zlobím se na sebe, pořád nejsem rychlá, i když se snažím. Ostatní už dávno běhají ryhleji, ale já furt přeslapuju na místě, postěžovala si nedávno kamarádka. Běhá přitom teprve rok, během kterého z pecky při těle vykřesala štíhlou a hlavně aktivní mladou dámu. Z gaučového povaleče se prakticky ze dne na den proměnila v zarytou sportovkyni. Vždyť můžeš být na sebe jenom pyšná, dokázala jsi toho přece opravdu hodně, oponovala jsem, chvilku s úsměvem kroutila hlavou...a pak se chytla za nos.

Prakticky celou zimu jsem bojovala s něčím obdobným. Pro nedosatek pochopení jsem to pojmenovala 'běžecká depka'. Ale abych to vzala popořádku. Běhám teprve druhé jaro. Když se mi poprvé, jakožto absolutnímu nesportovci s nulovou pohybovou historií, podařilo zvládnout dvacet a později i třicet minut v kuse, byla jsem nadšená. Na rychlosti nezáleželo. Vydržela jsem se hýbat po celou dobu!

Naplňoval mě pocit štěstí. Netrval ovšem dlouho. V eufórii z nově objeveného pohybu jsem o běhu začala zjištovat víc, četla běžecké časopisy, seznámila se se stejnými nadšenci. A zjistila, že dokonce i řada začátečníků běhá rychleji a lépe než já. Štěstí se rozplynulo. Chtěla jsem všechno najednou, běhat mnoho desítek kilometrů týdně, běhat mnohem rychleji, běhat přes špičku. Ale především jsem měla pocit, že si za to můžu sama, protože na sebe nejsem dost přísná. 

Ze sebemrskačského kolotoče mě tehdy zachránil výborný český běžec, ale především úžasný člověk Pavel Novák. Dodržování jeho tréninkových plánů mě trochu uklidňovalo. Pavel se mi snažil velmi dlouho a neskutečně trpělivě vysvětlit, že nesmím být na své tělo zlá. Inu, dost často jsem s ním nesouhlasila, ale měla jsem k němu jako profesionálovi dost úcty, abych jím stanovené tréninky nenarušovala. 

Pavel mi nasadil extrémně pomalé běhy, trpěl beze slova mé výbuchy nedočkavosti střídající se s peskováním sebe sama, i obsedantní potřebu dohnat okamžitě vše, co mi uniklo za dobu, než jsem začala sportovat. Reptání se o něco zmírnilo, když jsem si všimla, že se mi po týdnech a týdnech klusání zlepšuje dýchání i rychlost. Když jsem pak na konci srpna zaběhla desítku drobně pod 50 minut (pro srovnání, o tři měsíce dřív jsem závody 7,5 km ušla s vypětím všech sil úplně na doraz za 43 min), pocit štěstí se vrátil. 

Ani tentokrát ale nevydržel dlouho. Hned po závodě jsem odjela na dvouměsíční cestu a přerušila tréninky. V místech, kterými jsem projížděla, se z různých důvodů běhat nedalo. Po návratu jsem chtěla prakticky nemožné, skočit o dva měsíce zpět a vrátit se k tréninkům v podobě, v jaké jsem je měla tehdy. Pavel mě varoval, že budeme začínat prakticky nanovo, ale tentokrát jsem ho neposlechla. Patřím zkrátka k lidem, kteří se učí jen z vlastních zkušeností, byť i hodně trpkých. 

Z toho, že se nemůžu vrátit hned do stejné kondice, v jaké jsem byla před odjezdem, jsem měla na sebe vztek tak velký, že jsem už nedokázala poctivě dodržovat trénikový plán, nakládala si toho víc a trenérovi to zamlčovala. Tělo se pochopitelně vzpouzelo a občas jsem nevyběhla vůbec. Ztratila jsem motivaci a nakonec na nějakou dobu musela přestat běhat úplně, protože každý běh ve mně najednou místo obvyklé radosti jen zvyšoval zlost na sebe. 

Po čase jsem pochopila, že základní kámen úrazu byl v neschopnosti mít se dostatečně a zdravě ráda, oceňovat vlastní výkony a umět se z nich radovat, aniž bych okamžitě nechtěla víc. Nikoli v rychlosti, jakou aktuálně dokážu uběhnout desítku nebo půlmaraton. Běh mi tak ukázal mě tak, jak jsem se dosud neviděla, vnitřně zcela odhalenou před sebe samou. Pravdě, které mě vystavil a která zasahovala do všech životních oblastí, protože se týkala samotného jádra, se nedalo uniknout ani ji nešlo zohýbat tak, abych z ní nemusela nic vyvozovat. Pokud jsem se chtěla vrátit k běhání, pokud jsem chtěla žít šťastně, musela jsem jí čelit. 

Smíření se sebou a vlastními hranicemi, s minulostí, která nás tvoří, s přítomností a tím, že ji můžeme ovlivňovat jen do určité míry, není jednoduchý úkol. Nikdy bych byla bývala nečekala, že mě před něj postaví něco takového, jako je běhání nebo sport obecně. Krůček po krůčku bojuju s vlastními stíny a troufám si říct, že dělám pokroky. 

Tentokrát jsem si naordinovala pomalé tréninky sama a mám z běhání opět ten naplňující meditativní pocit, jaký jsem mívala. Zahodila jsem hrudní pás, zbavila se závislosti na trackovacích hodinkách. Nadechla jsem se jara a naučila se zastavit se na kopci, abych si vychutnala sluncem zalitou krajinu, i když to znamená, že jsem tím právě přerušila trénink.

O cestování časem

Říká se, že jsme se vyvinuli do své dnešní podoby díky běhání. Zatímco neandertálec sestavoval důmyslné pasti, aby něco ulovil, hloupější Homo Sapiens se tupě honil za zvěří, dokud ji neuhnal k smrti.

V evolučním boji jsme vyhráli díky běhání, po mnoho staletí ale stále víc a víc posedáváme. Evoluce přitom na náš povel na zadek nepadne. Ujíždí nám doslova před očima. Zůstat stát, zůstat sedět, zůstat nehybný, zatímco čas plyne kolem nás, tomu se říká vývojový fail. Zestárla naše civilizace natolik, že jí zbývá už jen degenerativní regres?

Mám ráda sci-fi. A kosmonautiku. Symbolizuje další stupeň vývoje lidstva. Představa, že se vesmírná turistika zanedlouho stane běžnou dostupnou záležitostí, je víc než vzrušující. A co teprve takové cestování časem? Spousta lidí předpokládá, že je nemožné. Ať už ale padají jakékoli argumenty od divergence kvantových polí v blízkosti časových smyček po princip ochrany chronologie, osobně se přibližuju cestování časem pokaždé, když běžím.

Mám svoje zajeté trasy, pro běžné každodenní tréninky. Vybíhám z domu, klušu podél Evropské, dokud nedoběhnu k pumpě, kde zahýbám, abych seběhla do Šárky. Když udělám svůj tradiční desetikilometrový okruh, vracím se zpátky stejnou cestou kolem pumpy. Už na začátku tréninku si umím velmi dobře představit a vizualizovat, že se už vracím zpátky. Časový interval, který mě odděluje od souřadnic pumpy, je při běhu prakticky zanedbatelný, stav mysli takřka zůstává totožný.

Běh na rozdíl od chůze neumožňuje vznik tolika událostí, které by člověka více vzdalovaly od téhož bodu, v němž se nacházel před chvílí a v němž se zase zanedlouho ocitne.

Zkuste si navíc představit, že máte ujít deset kilometrů, přičemž se máte vrátit na stejné místo, ze kterého jste vyšli. Budete mít pocit větší „časové vzdálenosti“ oproti představě stejných deseti kilometrů, které máte uběhnout. A čím rychleji běháte, tím rychleji se můžete vrátit do výchozího bodu. Tím blíže časově se ten bod nachází.

Nakonec je mi tak Einstein bližší než Hawking, protože se pokaždé, když se mi zas o kousek zlepší rychlost, o miliontinu, o jedinou myšlenku, přibližuji rychlosti světla. Často se mi stává, zvlášť v zimě, když mám běhat za tmy a v mrazu, že se musím přemlouvat. Většinou mě nakonec ven vyžene pomyšlení na mou pomalou a nedokonalou verzi cestování časem.