Intuice versus dohled: Trénovat s trenérem nebo běhat podle sebe?

Naučte se uběhnout pět kilometrů. Dovedu tě k maratonu snadno a rychle. Počet běžeckých trenérů a "škol" v poslední době narostl takřka exponenciálně. Ruku v ruce s tím přibylo hobíků využívajících trenérských služeb (leckdy nikoli levných). Vyplatí se to? 

Běhám podle citu a trénuju hlavně na závodech, říká Michal Kovář. Víc toho obvykle k tomu, jak trénuje, nenapovídá. Zato za něj bohatě mluví jeho výsledky. Patří mezi nejlepší české hobby běžce. Z běhání nikdy nedělal velkou vědu, přistupuje k němu s humorem a nadsázkou a především si to užívá.

Jenže nad intuicí mezi amatérskými sportovci v posledních letech pomalu ale jistě vítězí odborný přístup, nebo přesněji řečeno dohled. Ať už jde o běžce, který se připravuje na Rio, nebo je jeho cílem desítka za 50 minut, obrací se za službami trenéra. Běhá pak podle přesně předepsaného plánu, vlastně už ani neběhá, ale trénuje!

Systematický trénink přitom vyžaduje disciplínu. Jednotlivé tréninkové jednotky by se neměly přehazovat, trénink totiž jinak postrádá smysl, neboť pak nedochází k rozvoji požadovaných schopností. I kdyby se zrovna za oknem ženili čerti, nebo ptáci padali vedrem ze stromů, musíte to odběhat. Stejně tak ani únava či bolavé nohy nejsou dost dobrým důvodem, abyste si dali neplánované volno.

Pokud se posouváte a vynaložené úsilí dokážete adekvátně zúročit na závodech, pak se odříkání vyplatí. Jenže co když neděláte dostatečně velké pokroky nebo se dokonce vůbec nezlepšujete?

Odborně sestavený trénink má pro hobíky celou řadu nevýhod. Pokud jde o trénink na dálku, trenér nad běžcem nemá dohled, nedokáže pak dobře odhadnout, v jakém stavu je zrovna jeho svěřenec.

Snadno se tak může stát, že se běžec dostane do vleklé únavy, přetrénuje se nebo se zraní. Hrozí to především u méně zkušených běžců či začátečníků, kteří ještě neznají dostatečně dobře své tělo a nedokážou správně identifikovat jeho signály.

Navíc tréninky, které jde z příliš velké únavy, mají zpravidla stejný účinek a smysl, jako kdyby je neabsolvoval vůbec.

Komplikace přinášejí pevně stanovené plány také pro běžný život, který se musí z velké části podřídit tréninkům. Ze začátku to sice nemusí vypadat jako problém, přece všechno jde, když se chce. Jenže pokud se musíte podřizovat svému koníčku měsíc co měsíc, nebo rok co rok, může to být na obtíž nejen vašemu okolí, ale nakonec i vám. Z rekreačního sportu se pak místo zábavy stává povinnost a rutina. A to je škoda.

Na druhou stranu spoléhat na intuici v případě začátečníka může být velmi ošemetné. Bez zkušeností se hůř odhaduje, kdy ještě máte málo, nebo naopak už dost. Pokroky můžou přicházet pomaleji, což pochopitelně frustruje. Pokud se navíc opravdu chcete zlepšovat, dřív nebo později vám nejspíš nezbyde, než strávit nejedu hodinu v příjemné společnosti třeba Arthura Lydiarda nebo bratrů Hansonových. Nepoučená intuice je totiž čirou hloupostí. 

O kolik jednodušší je přenechat zodpovědnost trenérovi a soustředit se hlavně na běh, že? Jenže i tak se musíte naučit poslouchat vlastní tělo a hlavně – slovy Dana Orálka – "jeho řeč filtrovat a interpretovat". "To je umění, které se většina lidí učí celý život a aplikovat to na své případné svěřence umí jen hrstka těch nejlepších trenérů," dodává na svém blogu.

Dan běhá přes 30 let, a jak sám přiznává, za tu dobu se svého těla "naposlouchal více než dost a přece mi interpretace některých signálů dělá problémy". Ať už si "pořídíte" trenéra, nebo se vydáte na přirozenější, byť možná trochu klikatější cestu, nevyhnete se tomu.

Přesně předepsaný plán také na leckoho může fungovat jako bič. Sami od sebe byste zrovna dneska běhat nešli, možná vlastně ani zítra. Ale pokud to máte předepsané, přinutíte se snáz. To je velmi častý argument.

Jenže má jednu velkou mezeru – pokud nepatříte mezi profesionální atlety,  pak je pro vás běh "jen" koníčkem, který by vás měl především těšit. Pokud se tak neděje, pak byste měli zvážit, zda spíš nejezdit na kole, nehrát tenis nebo neskládat puzzle.

Sečteno a podtrženo, ať už se rozhodnete pro trenéra, nebo budete běhat "podle sebe", běh by pro vás měl vždy zůstat zdrojem radosti. Jakmile zjistíte, že se vytrácí, zpozorněte. Nutit se do něčeho, co děláte dobrovolně sami pro sebe, přece postrádá smysl...

Zimní příprava: Příliš teplá, ale první pořádná

A máme tu jaro. Jasně, počasí tomu ještě úplně nenasvědčuje, zato pohled do tréninkových plánů u leckoho ano. Někdo už začíná pomaličku závodit (někdo závodit vůbec nepřestal :) no a já patřím k těm, komu nedávno skončila objemová zimní příprava, takže vplouvá do jarního rozběhávání.

Zima se letos povedla tak napůl. Základní věc ale je, že vůbec nějaká byla. Vlastně to byla vůbec první pořádná zimní příprava.

Dostali jsme tam jak nějaké pomalé, tak i tempovější objemy. Asi úplně nemá smysl házet konkrétní čísla, protože za a. začali jsme naběhávat trošku dřív, neb mě na podzim sundala viróza a už bylo zbytečný docintávat rychlý věci. Sezóna pro mě skončila Hvězdnou desítkou, po které jsme tam sice ještě natlačili dost těžký týden, ale to mě definitivně dodělalo. Bylo mi to sice trochu líto, hradecký půlmaraton byl na dosah, ale rozhodla jsem se neriskovat vleklou nemoc a zaměřit se už na zimní přípravu.

No a za b. snažím se odolávat posedlosti čísly, která asi sem tam postihne asi každého hobíka včetně mě, ale moc se mi to nelíbí. Čísla jsou sice fajn, ale mají jen omezenou výpovědní hodnotu o výkonu v tréninku nebo o jeho efektivitě.

Letošní zima byla spíš na bahně, ale i to mělo něco do sebe :)

Každopádně objemově jsme se oproti loňské zimě posunuli, hodně z toho jsme naběhali v tempech, což je fajn. Práce ve vyšších intenzitách ale byla dost náročná, jak fyzicky, tak hlavně psychicky. Dostala jsem se do příliš velké únavy a pro hlavu to bylo hodně na hraně, k čemuž taky dost přispěla tma (v týdnu jsem většinou vybíhala téměř za soumraku). Takže jsme to úplně do konce nedotáhli. Počítám, že objemové a tempové série mě ještě letos asi potkají. Hurá.

Před pár týdny jsme začali opatrně pracovat na síle, takže kopečky, kratší až středně dlouhý svižný až ostřejší běhy, nějaký ten objem na konec. A pomalu už asi budeme přecházet k rychlosti, takže očekávám lahůdky typu 4x2km, 4x3km, atd. Jsem zvědavá, jaký tam bude výkonnostní rozdíl oproti loňskému roku. Bude to takový test, nakolik byla zimní příprava kvalitní. No a samozřejmě to ještě ostřeji otestujeme na Českobrodské desítce.

Zatímco v objemové přípravě byly rezervy, podařilo se nám pěkně zapracovat na regeneraci, takže se zima obešla tentokrát bez zranění a delších nemocí (hlavně nezakřiknout!), za což vděčím nejen opatrnějšímu přístupu trenéra , ale i úžasné fyzioterapeutce. Petra mě mnohokrát dávala dohromady úplně zataženou a ztuhlou a neustále cepovala s protahováním (mimochodem, mrkněte se na její protahovací seriál TADY. Je to sice zaměřené na cyklisty, resp. cyklistky, ale základní obrysy jsou převeditelné a je to super vysvětlené).

A pomohla také kryosauna, kam jsem se letos už konečně dokopala, a minimálně jednou mi zachránila ošklivě namožené stehno. Bez ní by to asi skončilo zase přetrénováním. Musím dát za pravdu těm, kteří pěli na kryo ódy. Sedí mi to mnohem lépe než klasická horká sauna, po které jsem spíš zničená než zregenerovaná.

Jak si dávám dohromady letošní „termínovku“, tak se občas trošku zasním, za kolik by to letos všechno mohlo být, ale snažím se na to nemyslet, abych si nedělala zbytečné naděje a pak se nestresovala. Přece vůbec o nic nejde. I kdybych si z loňských časů ukrojila minutu nebo dokonce dvě, světový mír z toho asi nebude. Ale škoda, bylo by to pěkné :)

A jedna klasická gangréna po nedělním dlouhém běhu na konec :)

Ve skutečnosti je to ještě horší, není tam vidět ten nejbolavější sviňák přímo na špice palce

Podzimní bilancování, aneb když se sezóna vydaří i bez skvělých časů

Přestože nepatřím mezi sluníčkové běžce, kteří by si chodili závody "užívat", kochat se přírodou, nasávat atmosféru či mávat divákům do telefonů a foťáků, uplynulá sezóna mě přesvědčila, že všechno není jen o skvělých časech. Někdy může být úspěch i trochu něco jiného…

Ráda bych poděkovala skvělému trenérovi Pavlu Novákovi, nejen za fyzickou přípravu, ale také za psychickou stránku věci, bez které by žádné výkony ani nemohly v budoucnu přijít.

Když se mnou před pár lety začínal jako s úplným začátečníkem bez sportovní historie, zoufale jsem prožívala každý nepovedený trénink.

Často jsem propadala trudnomyslnosti, protože výkonnostní vývoj byl příliš pomalý, dlouhodobě jsem byla napjatá a nedokázala se uvolnit.

Velmi dlouho a trpělivě mi Pavel vysvětloval, že lpěním na výkonech si z nich v podstatě ukrajuju. A až teprve letos jsem to dokázala pochopit, přijmout a hodit se do klidu.

Sportovní psychologie není vyhrazená jen pro profesionální sportovce. Vnitřní rovnováha a klid je stejně důležitý i pro hobíky. Proto spíš než časy je pro mě právě dosažení celkové pohody největším úspěchem uplynulé sezóny.

Poděkování také patří nejlepšímu domestikovi Míšovi, který se mnou odběhal nejeden těžký trénink, držel mi vlasy, když mi bylo na zvracení, a utíral mi slzy, když mi bylo do breku. Velké díky také Danielu Noahovi nejen za skvělé fandění a za to, že mě naučil radovat se z každého byť sebemenšího pokroku, ale také za technické rady.

Opominout bych taky nemohla muže, kterého sice vidíte párkrát za rok, letos mě ale pokaždé potěšil. Aleš Tvrzník byl tentokrát poslem jen dobrých zpráv, i když šlo jen o drobné posuny.

Za druhý zlom sezóny považuju okamžik, kdy jsem vstoupila do ordinace fyzioterapeutky Petry Krtíčkové (nebo možná spíš když ji Petra otevřela přímo naproti našemu domu a zaparkovala před ní svoje kolo, čímž upoutala mou pozornost).

Přestože mi Pavel dlouho vtloukal do hlavy, že fyzio je základ, mezi hobíky (včetně mě) přece jen drtivě převažuje přístup "ono se to poddá", "ono se to rozběhá", "fyzio je jen pro profíky", atd. Řada hobíků má problém najít si čas a chuť byť jen na protažení po běhání, natož na každodenní cvičení. 

Rozdíl je ale skutečně diametrální – zvlášť pod vedením skvělé Petry – a navíc je to investice do budoucnosti.

Tělo se sice dokáže částečně přizpůsobit lecčemu (o tom zase někdy jindy), ale je jen otázka času, kdy se z drobných disbalancí vyklubou už ne tak drobné potíže nebo co hůř, nějaké zranění. Zvlášť hobíci – vzhledem k sedavým zaměstnáním, naučeným špatným stereotypům atd. – by měli věnovat včasnému řešení drobných nesrovnalostí velkou pozornost. A jsem ráda, že jsem k tomu konečně přišla i já.

Shrnuto a podtrženo, žádné zářné výkony sice nebyly (i když pár osobáčků padlo), přesto jsem spokojená. Začala jsem si to znovu užívat, přestala si dělat hlavu z toho, že některý den to jde hůř nebo třeba nejde vůbec; začala věnovat pozornost sobě a svému tělu. K tomu, aby ho člověk mohl ždímat, musí mu to taky vracet.

Časy třeba přijdou…časem, péče o sebe ale nepočká.  

O seznámení se sebou

Zlobím se na sebe, pořád nejsem rychlá, i když se snažím. Ostatní už dávno běhají ryhleji, ale já furt přeslapuju na místě, postěžovala si nedávno kamarádka. Běhá přitom teprve rok, během kterého z pecky při těle vykřesala štíhlou a hlavně aktivní mladou dámu. Z gaučového povaleče se prakticky ze dne na den proměnila v zarytou sportovkyni. Vždyť můžeš být na sebe jenom pyšná, dokázala jsi toho přece opravdu hodně, oponovala jsem, chvilku s úsměvem kroutila hlavou...a pak se chytla za nos.

Prakticky celou zimu jsem bojovala s něčím obdobným. Pro nedosatek pochopení jsem to pojmenovala 'běžecká depka'. Ale abych to vzala popořádku. Běhám teprve druhé jaro. Když se mi poprvé, jakožto absolutnímu nesportovci s nulovou pohybovou historií, podařilo zvládnout dvacet a později i třicet minut v kuse, byla jsem nadšená. Na rychlosti nezáleželo. Vydržela jsem se hýbat po celou dobu!

Naplňoval mě pocit štěstí. Netrval ovšem dlouho. V eufórii z nově objeveného pohybu jsem o běhu začala zjištovat víc, četla běžecké časopisy, seznámila se se stejnými nadšenci. A zjistila, že dokonce i řada začátečníků běhá rychleji a lépe než já. Štěstí se rozplynulo. Chtěla jsem všechno najednou, běhat mnoho desítek kilometrů týdně, běhat mnohem rychleji, běhat přes špičku. Ale především jsem měla pocit, že si za to můžu sama, protože na sebe nejsem dost přísná. 

Ze sebemrskačského kolotoče mě tehdy zachránil výborný český běžec, ale především úžasný člověk Pavel Novák. Dodržování jeho tréninkových plánů mě trochu uklidňovalo. Pavel se mi snažil velmi dlouho a neskutečně trpělivě vysvětlit, že nesmím být na své tělo zlá. Inu, dost často jsem s ním nesouhlasila, ale měla jsem k němu jako profesionálovi dost úcty, abych jím stanovené tréninky nenarušovala. 

Pavel mi nasadil extrémně pomalé běhy, trpěl beze slova mé výbuchy nedočkavosti střídající se s peskováním sebe sama, i obsedantní potřebu dohnat okamžitě vše, co mi uniklo za dobu, než jsem začala sportovat. Reptání se o něco zmírnilo, když jsem si všimla, že se mi po týdnech a týdnech klusání zlepšuje dýchání i rychlost. Když jsem pak na konci srpna zaběhla desítku drobně pod 50 minut (pro srovnání, o tři měsíce dřív jsem závody 7,5 km ušla s vypětím všech sil úplně na doraz za 43 min), pocit štěstí se vrátil. 

Ani tentokrát ale nevydržel dlouho. Hned po závodě jsem odjela na dvouměsíční cestu a přerušila tréninky. V místech, kterými jsem projížděla, se z různých důvodů běhat nedalo. Po návratu jsem chtěla prakticky nemožné, skočit o dva měsíce zpět a vrátit se k tréninkům v podobě, v jaké jsem je měla tehdy. Pavel mě varoval, že budeme začínat prakticky nanovo, ale tentokrát jsem ho neposlechla. Patřím zkrátka k lidem, kteří se učí jen z vlastních zkušeností, byť i hodně trpkých. 

Z toho, že se nemůžu vrátit hned do stejné kondice, v jaké jsem byla před odjezdem, jsem měla na sebe vztek tak velký, že jsem už nedokázala poctivě dodržovat trénikový plán, nakládala si toho víc a trenérovi to zamlčovala. Tělo se pochopitelně vzpouzelo a občas jsem nevyběhla vůbec. Ztratila jsem motivaci a nakonec na nějakou dobu musela přestat běhat úplně, protože každý běh ve mně najednou místo obvyklé radosti jen zvyšoval zlost na sebe. 

Po čase jsem pochopila, že základní kámen úrazu byl v neschopnosti mít se dostatečně a zdravě ráda, oceňovat vlastní výkony a umět se z nich radovat, aniž bych okamžitě nechtěla víc. Nikoli v rychlosti, jakou aktuálně dokážu uběhnout desítku nebo půlmaraton. Běh mi tak ukázal mě tak, jak jsem se dosud neviděla, vnitřně zcela odhalenou před sebe samou. Pravdě, které mě vystavil a která zasahovala do všech životních oblastí, protože se týkala samotného jádra, se nedalo uniknout ani ji nešlo zohýbat tak, abych z ní nemusela nic vyvozovat. Pokud jsem se chtěla vrátit k běhání, pokud jsem chtěla žít šťastně, musela jsem jí čelit. 

Smíření se sebou a vlastními hranicemi, s minulostí, která nás tvoří, s přítomností a tím, že ji můžeme ovlivňovat jen do určité míry, není jednoduchý úkol. Nikdy bych byla bývala nečekala, že mě před něj postaví něco takového, jako je běhání nebo sport obecně. Krůček po krůčku bojuju s vlastními stíny a troufám si říct, že dělám pokroky. 

Tentokrát jsem si naordinovala pomalé tréninky sama a mám z běhání opět ten naplňující meditativní pocit, jaký jsem mívala. Zahodila jsem hrudní pás, zbavila se závislosti na trackovacích hodinkách. Nadechla jsem se jara a naučila se zastavit se na kopci, abych si vychutnala sluncem zalitou krajinu, i když to znamená, že jsem tím právě přerušila trénink.

O cestování časem

Říká se, že jsme se vyvinuli do své dnešní podoby díky běhání. Zatímco neandertálec sestavoval důmyslné pasti, aby něco ulovil, hloupější Homo Sapiens se tupě honil za zvěří, dokud ji neuhnal k smrti.

V evolučním boji jsme vyhráli díky běhání, po mnoho staletí ale stále víc a víc posedáváme. Evoluce přitom na náš povel na zadek nepadne. Ujíždí nám doslova před očima. Zůstat stát, zůstat sedět, zůstat nehybný, zatímco čas plyne kolem nás, tomu se říká vývojový fail. Zestárla naše civilizace natolik, že jí zbývá už jen degenerativní regres?

Mám ráda sci-fi. A kosmonautiku. Symbolizuje další stupeň vývoje lidstva. Představa, že se vesmírná turistika zanedlouho stane běžnou dostupnou záležitostí, je víc než vzrušující. A co teprve takové cestování časem? Spousta lidí předpokládá, že je nemožné. Ať už ale padají jakékoli argumenty od divergence kvantových polí v blízkosti časových smyček po princip ochrany chronologie, osobně se přibližuju cestování časem pokaždé, když běžím.

Mám svoje zajeté trasy, pro běžné každodenní tréninky. Vybíhám z domu, klušu podél Evropské, dokud nedoběhnu k pumpě, kde zahýbám, abych seběhla do Šárky. Když udělám svůj tradiční desetikilometrový okruh, vracím se zpátky stejnou cestou kolem pumpy. Už na začátku tréninku si umím velmi dobře představit a vizualizovat, že se už vracím zpátky. Časový interval, který mě odděluje od souřadnic pumpy, je při běhu prakticky zanedbatelný, stav mysli takřka zůstává totožný.

Běh na rozdíl od chůze neumožňuje vznik tolika událostí, které by člověka více vzdalovaly od téhož bodu, v němž se nacházel před chvílí a v němž se zase zanedlouho ocitne.

Zkuste si navíc představit, že máte ujít deset kilometrů, přičemž se máte vrátit na stejné místo, ze kterého jste vyšli. Budete mít pocit větší „časové vzdálenosti“ oproti představě stejných deseti kilometrů, které máte uběhnout. A čím rychleji běháte, tím rychleji se můžete vrátit do výchozího bodu. Tím blíže časově se ten bod nachází.

Nakonec je mi tak Einstein bližší než Hawking, protože se pokaždé, když se mi zas o kousek zlepší rychlost, o miliontinu, o jedinou myšlenku, přibližuji rychlosti světla. Často se mi stává, zvlášť v zimě, když mám běhat za tmy a v mrazu, že se musím přemlouvat. Většinou mě nakonec ven vyžene pomyšlení na mou pomalou a nedokonalou verzi cestování časem.