Říká se, že jsme se vyvinuli do své dnešní podoby díky běhání. Zatímco neandertálec sestavoval důmyslné pasti, aby něco ulovil, hloupější Homo Sapiens se tupě honil za zvěří, dokud ji neuhnal k smrti.
V evolučním boji jsme vyhráli díky běhání, po mnoho staletí ale stále víc a víc posedáváme. Evoluce přitom na náš povel na zadek nepadne. Ujíždí nám doslova před očima. Zůstat stát, zůstat sedět, zůstat nehybný, zatímco čas plyne kolem nás, tomu se říká vývojový fail. Zestárla naše civilizace natolik, že jí zbývá už jen degenerativní regres?
Mám ráda sci-fi. A kosmonautiku. Symbolizuje další stupeň vývoje lidstva. Představa, že se vesmírná turistika zanedlouho stane běžnou dostupnou záležitostí, je víc než vzrušující. A co teprve takové cestování časem? Spousta lidí předpokládá, že je nemožné. Ať už ale padají jakékoli argumenty od divergence kvantových polí v blízkosti časových smyček po princip ochrany chronologie, osobně se přibližuju cestování časem pokaždé, když běžím.
Mám svoje zajeté trasy, pro běžné každodenní tréninky. Vybíhám z domu, klušu podél Evropské, dokud nedoběhnu k pumpě, kde zahýbám, abych seběhla do Šárky. Když udělám svůj tradiční desetikilometrový okruh, vracím se zpátky stejnou cestou kolem pumpy. Už na začátku tréninku si umím velmi dobře představit a vizualizovat, že se už vracím zpátky. Časový interval, který mě odděluje od souřadnic pumpy, je při běhu prakticky zanedbatelný, stav mysli takřka zůstává totožný.
Běh na rozdíl od chůze neumožňuje vznik tolika událostí, které by člověka více vzdalovaly od téhož bodu, v němž se nacházel před chvílí a v němž se zase zanedlouho ocitne.
Zkuste si navíc představit, že máte ujít deset kilometrů, přičemž se máte vrátit na stejné místo, ze kterého jste vyšli. Budete mít pocit větší „časové vzdálenosti“ oproti představě stejných deseti kilometrů, které máte uběhnout. A čím rychleji běháte, tím rychleji se můžete vrátit do výchozího bodu. Tím blíže časově se ten bod nachází.
Nakonec je mi tak Einstein bližší než Hawking, protože se pokaždé, když se mi zas o kousek zlepší rychlost, o miliontinu, o jedinou myšlenku, přibližuji rychlosti světla. Často se mi stává, zvlášť v zimě, když mám běhat za tmy a v mrazu, že se musím přemlouvat. Většinou mě nakonec ven vyžene pomyšlení na mou pomalou a nedokonalou verzi cestování časem.
V evolučním boji jsme vyhráli díky běhání, po mnoho staletí ale stále víc a víc posedáváme. Evoluce přitom na náš povel na zadek nepadne. Ujíždí nám doslova před očima. Zůstat stát, zůstat sedět, zůstat nehybný, zatímco čas plyne kolem nás, tomu se říká vývojový fail. Zestárla naše civilizace natolik, že jí zbývá už jen degenerativní regres?
Mám ráda sci-fi. A kosmonautiku. Symbolizuje další stupeň vývoje lidstva. Představa, že se vesmírná turistika zanedlouho stane běžnou dostupnou záležitostí, je víc než vzrušující. A co teprve takové cestování časem? Spousta lidí předpokládá, že je nemožné. Ať už ale padají jakékoli argumenty od divergence kvantových polí v blízkosti časových smyček po princip ochrany chronologie, osobně se přibližuju cestování časem pokaždé, když běžím.
Mám svoje zajeté trasy, pro běžné každodenní tréninky. Vybíhám z domu, klušu podél Evropské, dokud nedoběhnu k pumpě, kde zahýbám, abych seběhla do Šárky. Když udělám svůj tradiční desetikilometrový okruh, vracím se zpátky stejnou cestou kolem pumpy. Už na začátku tréninku si umím velmi dobře představit a vizualizovat, že se už vracím zpátky. Časový interval, který mě odděluje od souřadnic pumpy, je při běhu prakticky zanedbatelný, stav mysli takřka zůstává totožný.
Běh na rozdíl od chůze neumožňuje vznik tolika událostí, které by člověka více vzdalovaly od téhož bodu, v němž se nacházel před chvílí a v němž se zase zanedlouho ocitne.
Zkuste si navíc představit, že máte ujít deset kilometrů, přičemž se máte vrátit na stejné místo, ze kterého jste vyšli. Budete mít pocit větší „časové vzdálenosti“ oproti představě stejných deseti kilometrů, které máte uběhnout. A čím rychleji běháte, tím rychleji se můžete vrátit do výchozího bodu. Tím blíže časově se ten bod nachází.
Nakonec je mi tak Einstein bližší než Hawking, protože se pokaždé, když se mi zas o kousek zlepší rychlost, o miliontinu, o jedinou myšlenku, přibližuji rychlosti světla. Často se mi stává, zvlášť v zimě, když mám běhat za tmy a v mrazu, že se musím přemlouvat. Většinou mě nakonec ven vyžene pomyšlení na mou pomalou a nedokonalou verzi cestování časem.
Tento pocit poznám, aj keď som o ňom nikdy neuvažovala z hľadiska teórie relativity :) Krásny článok, teším sa na ďalšie, ktoré napíšeš.
OdpovědětVymazat